S01E06 - Čas, který se vleče, a čas, který letí – zatímco ty bloudíš mlhou bez mapy a kompasu
Teď? Nebo později? Máš problém pustit se do věcí, které nehoří – i když víš, že jsou důležité? V této epizodě mluvím o tom, proč moze k s ADHD často sáhne po tom, co právě teď chvátá, a odkládá to, co už dávno mělo být hotové. Není to lenost. Není to slabá vůle. Je to neurologie.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK, lidičky, vítejte na další Amygdala party. Jmenuji se Step a dnes se budeme bavit o tom, co může pro mnoho z vás být velkou výzvou. A rozhodně je to výzva i pro mě. Totiž o čase. Ale než začneme, chci jen připomenout, že shownotes a starší díly najdete na amygdalaparty.cz, na Spotify a Apple Podcasts. Budu moc ráda, když se ke mně připojíte na této podcastové cestě – nebo když dáte like mému Amygdala party na Instagramu.
Tak pojďme na to. A i začnu dnes malým příběhem. Před pár lety jsem se přestěhovala do nového bytu. Byl podzim, a jak už to tak ve Skandinávii bývá, člověk přijde z práce a je tma tmoucí. Ale když máš psa, musíš ven bez ohledu na to, co je venku. Takže ten první večer v novém bytě jsem se vydala na průzkum okolí. Na mapě jsem našla stezku pro pěší a říkala jsem si, že to bude ideální místo. A bylo. Až na tu mlhu. Tak hustou, že jsem skoro neviděla psa na konci vodítka. Jak by řekl klasik, tak hustou, že by se dala krájet. Stezka vedla mezi skalami, takže tvořila takovej jako kaňon – kroky se ozývaly v hustém vzduchu jako ozvěna.
A najednou mě přepadl zvláštní pocit. Ne, nebylo to jako v nějakým hororu, kde hlavní hrdinka tuší, že ji někdo sleduje, a musí utíkat o život. Nebyla jsem vyděšená kvůli možnému vrahovi. Ale najednou jsem se cítila úplně ztracená v čase a prostoru. Nedokázala jsem odhadnout, kde je „vpřed“. Všechno kolem mě působilo tak nějak stejně. Jako rozcestí, kde si můžu vybrat, kterou cestou chci jít do budoucnosti, ale předem nevidím, jak to tam vypadá. Ta mlha byla jako cukrová vata – sice měkká, ale neproniknutelná. Nešlo jít správným směrem. Jako by mě obklopovala ze všech stran, ale nedala se uchopit.
DOPAMILLA: No to teda zní, jako bys byla úplně mimo.
Díky za to, Dopamillo. Protože ten pocit, který jsem právě popsala, mi tak trochu připomíná to, jak vnímám čas. Pamatuješ jak nás ve škole nás učili kreslit časové osy – začátek roku nebo dne, a pak si tam zapisujeme události. Abychom ukázali vývoj historie nebo popsali části svého života. Nejdřív se stane tohle, pak tamto, a tak dál.
Ale – právě tehdy v tom kaňonu jsem měla pocit, že čas je to, co mě obklopuje okolo. To neurčité nic, které může začít vlevo nebo vpravo, ale také může skončit na stejném místě. Jako něco, co nás pohlcuje ze všech stran, místo aby se pohybovalo rovně z bodu A do bodu B.
DOPAMILLA: No, radši nebudu říkat, co si o tom myslím!
Ne, někdy je prostě lepší mlčet, Dopamillo. Protože nejsem jediná, kdo má pocit, že čas je něco nehmatatelného. Říká se, že lidé s ADHD nevnímají čas stejně jako „normální“ lidé. Pro nás je čas právě taková cukrová vata.
Čas je jak biologický rytmus tak i konceptuální konstrukce – nástroj, kterým se orientujeme ve světě. V noci svět spí – a my s ním. Není čas na lov, ale na odpočinek. Ve dne jsme ve výhodě – s ostrým zrakem a bdělými smysly.
Když vnímáme čas jako něco fyzického – jako čáru nebo vzdálenost – zdá se, že to, co je nám nejblíž, působí jako nejdůležitější. To, co je daleko, ztrácí váhu, i když to může být objektivně dost zásadní. Řekněme, že dnes večer jdeš do kina, ale měla by ses spíš učit na zkoušku, která je za měsíc. Objektivně je zkouška důležitější, ale právě teď je kino mnohem blíž – a proto působí důležitěji. Blízkost v čase jakoby vymazává důležitost věcí, které jsou dál.
Může jít o závěrečnou zkoušku ve škole, důležité pracovní jednání, nebo třeba technickou kontrolu auta. Ale věci, které se objeví dřív, působí naléhavěji – jen proto, že se dějí teď. I když jsou objektivně bezvýznamné – třeba že Netflix právě vydal nový seriál, který chceš vidět. A najednou zmizí zkouška, pracovní jednání i kontrola auta – protože teď prostě musíš vidět ten seriál.
Dá se říct, že důležitost věcí hodnotíme podle toho, jak blízko v čase se nacházejí – ne podle toho, jak důležité skutečně jsou. Vzpomínáš si, že jsem v minulé epizodě mluvila o tom, že mozek s ADHD má jen dvě nastavení, pokud jde o čas? TEĎ a NE TEĎ . TEĎ je důležité. NE TEĎ je nedůležité. Tak je to jednoduché. A zároveň je to strašně složité.
DOPAMILLA: No, to asi... není úplně chytré, když se na to podíváš z dlouhodobého hlediska?
Ne, to není, naopak může to být dost nepraktické a omezující. Mozek s ADHD nedokáže pracovat s věcmi, které jsou daleko v čase stejně jako to dokáže neurotypický mozek. Vyžaduje obrovské úsilí sedět ve studovně a učit se průběžně celý semestr. Zatímco neurotypický mozek chápe, že postupné učení přináší lepší výsledky, mozek s ADHD nevnímá úkol jako dost důležitý – dokud není pozdě. A tak přichází známá metoda „na poslední chvíli“.
To, že nevnímáš plynutí času, že nedokážeš čekat na odměnu, že chodíš pozdě – to jsou různé stránky téže věci: Time blindnes. Časová slepota. Tvůj mozek „nevidí“ čas stejně jako ostatní. Je to známá výzva u ADHD – mozek má potíže cítit, odhadovat a navigovat čas. To ztěžuje plánování, rozhodování i včasné jednání.
Je to jako dostat na výběr: malá čokoláda hned, nebo čekat dvě hodiny na čokoládu, která je třikrát větší. Mozek s ADHD vidí větší hodnotu v tom, co je tady a teď – než v tom, co je objektivně lepší, ale později. Jako by žil podle přísloví: Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.
To znamená, že odměny, které jsou dál v čase, mají pro nás menší hodnotu. Čekat na něco dobrého, co přijde až za dlouho, je těžké – zvlášť když existuje něco, co můžeme mít hned. To platí do určitý míry pro všechny lidi, ale u ADHD je to podstatně výraznější.
Ale proč to tak je? Proč mozek s ADHD tolik upřednostňuje „teď“ před „později“? Odpověď leží v tom, jak náš mozek produkuje a využívá dopamin – palivo motivace. Mozek s ADHD má často nižší aktivitu v systémech, které řídí motivaci a odměnu. To neznamená, že ti chybí vůle – ale že tvůj mozek nedostává stejné „palivo“ jako ostatní, když plánují, čekají nebo pracují na dlouhodobých cílech. Dopamin je jako benzín pro motivaci.
Když dostaneš odměnu – pochvalu, nápad, čokoládu – přijde dopaminový kick, který říká: „Jo, to stálo za to!“ Ale v mozku s ADHD? Nádrž je děravá. Nebo přesněji – benzínka stojí jen u silnice, která vede k „TEĎ“. Silnice k „POZDĚJI“ žádnou benzínku nemá. U ADHD se totiž děje něco zvláštního: Okamžité odměny dávají dopamin hned – a proto působí silně a lákavě. Budoucí odměny nedávají skoro žádný dopamin, dokud se skutečně nestanou – a proto působí slabě, vzdáleně nebo nezajímavě. Není to lenost. Je to tím, že tvůj mozek nedostane odměnu, dokud se věc nestane – a to už bývá pozdě na to, aby tě to motivovalo.
DOPAMILLA: No jo, ale jak by měl člověk jinak fungovat?
No, není snadné si to představit, když nemáš mozek, který funguje „normálně“, to je pravda. Abychom si ukázali, jak to funguje u takzvaných neurotypických lidí – tedy těch, kteří nemají ADHD – jejich dopaminový systém je stabilnější. To znamená: ● Dostávají dopamin už při plánování něčeho, co přinese odměnu později. ● Dostávají dopamin, když myslí na budoucí cíle – jako je výplata, dokončení projektu nebo cvičení pro zdraví. ● Dostávají dopamin, když dělají „správné“ věci, i když ty věci samy o sobě nejsou zábavné – protože mozek je odmění za to, že dodržují plán.
Takže když dopaminový systém funguje jinak, neovlivňuje to jen motivaci – mění to celý náš prožitek času. Příklad: Já bez ADHD si řeknu: „Když teď napíšu zprávu, šéf bude spokojený.“ BANG – dopamin už jen z té myšlenky! Jako by dostala benzín do nádrže ještě před tím, že vyrazím na cestu. Já s ADHD si řeknu: „Zpráva se musí napsat.“ Ale tělo? Nic. Nula. Prázdná nádrž. Žádná jiskra. Ale pak – pling! – zpráva na telefonu. DOPAMIN! Plná nádrž! A najednou jedeme! Ale úplně jiným směrem, než jsme měli!
DOPAMILLA: „Takže tvrdíš, že dávám benzín jen tomu, co se třpytí?“
Ano. Jsi jako benzínová pumpa s attitude. Prémiový dopamin – ale jen pro to, co se děje TEĎ. Budoucí cíle – jako „zpráva bude hotová“ nebo „šéf mě pochválí“ – působí slabě. Nezajímavě. Nedůležitě. Málo paliva. A jako by to nestačilo: i když se ti podaří nastartovat, motor může po cestě zhasnout. Ztratíš jiskru. Ztratíš benzín. Ztratíš směr. Ale pak – něco se stane! Něco vzrušujícího. Naléhavého. Nápad, zpráva, kousek čokolády. A najednou jako by přišel instalatér a pročistil celý systém. Benzín proudí. Motor běží. A ty jedeš po dálnici jako sporťák. Jenže – většinou úplně jinou dálnicí, než bys měla...
Kapišto?
Pro mě je tohle hodně trefné třeba u co se týče důchodu. Je mi přes padesát, takže bych měla cítit, že mi hoří půda pod nohama. Když je člověk chytrý, měl by začít přemýšlet o důchodu už v mládí – a ideálně začít i spořit. Ale hoří to opravdu? Důchod? Vůbec se nedokážu se donutit, abych se tím zabývala. Možná nebudu žít tak dlouho. Možná se to přece nějak vyřeší. A upřímně – je to složité. Nezajímavé. Ne TEĎ.
DOPAMILLA: A pak tam stojíš u první důchodové výplaty a divíš se, jak málo to je? To už je pozdě, zlatíčko!
Jo, chápu to. Ale chápat něco není totéž jako s tím něco udělat. Je to jako mít časovou krátkozrakost s mozkem ADHD. Mnoho lidí s ADHD nedokáže vnímat čas. Minuty a hodiny ztrácejí význam. Důležité je jen to, jestli je něco důležité TEĎ – nebo ne. „Později“ je abstraktní pojem. Může to být zítra, za rok, za deset let. Nebo nikdy. A je to jedno.
Mám víc příkladů. Třeba fakturace. Nesnáším fakturovat. Je to nudné, vyžaduje soustředění – a nedává žádnou odměnu. Jo, jasně platba přijde na účet, ale kdy? Za pár týdnů. Ne teď. Tak to odkládám. Týdny. Někdy 4, nekdy 6. A když to konečně udělám? Půl hodiny. Hotovo. Poučím se? Ne. Udělám to znovu? Samozřejmě.
DOPAMILLA: To by mě fakt překvapilo, řekněme to takhle! Znám své Pappenheimské!
Poznáváš se v něčem z toho? Stydíš se, že jsi „nepoužitelná“? Že jsi líná? Nebo beznadějná? Tak ne – nejsi hloupá. Nejsi pomalá. Nejsi líná. Jsi jen jinak naprogramovaná.
Ten dopamin, o kterém jsme mluvili, je ten stejný dopamin, který ti má pomoct vnímat a cítit čas. Když je dopaminu málo , budoucnost ztrácí význam. Stává se vzdálenou, abstraktní, nezajímavou. Právě proto je tak snadné zmeškat schůzku nebo přijít pozdě. I když jsi měla dost času. Protože mozek nemá palivo na to, aby vnímal, KOLIK času už uplynulo a KOLIK ještě zbývá. Je to, jako by auto nevědělo, jak rychle jede, ani jak daleko je cíl. Jedeš naslepo – i když máš hodinky přímo před očima. Víš, kolik je hodin. Ale tvoje tělo? Nedokáže to přeložit do pocitu času. I když víš, že máš být na místě za pět minut, mozek nedokáže tu informaci převést do tělesného vnímání.
U neurotypických lidí mozek převádí čas na tělesný prožitek – stres, klid, neklid, nebo vnitřní drive. Ale u ADHD je tenhle převod často slabý nebo úplně chybí. Pokud ses to tedy nenaučila kompenzovat – nebo spíš překompenzovat. V minulé epizodě jsem mluvila o své práci v bance, a tahle zkušenost asi přispěla k tomu, že na důležité schůzky chodím často moc brzy. Protože se tak bojím, že přijdu pozdě, že si časovou rezervu zdvojnásobím nebo ztrojnásobím – pro jistotu. Všechno třikrát kontroluju, a stresuju se dlouho předtím, než vůbec vyrazím z domu. A stejně se nedokážu uklidnit, dokud nevidím cíl a nevím, že to stihnu. Je důležité najít v tom rovnováhu.
Nech mě hádat. Jestli se v tom poznáváš, tak jsi za ta léta udělala minimálně dvě věci: Koupila sis nespočet zápisníků nebo diářů, abys byla lepší v organizaci úkolů? A určitě – úplně určitě – jsi psala seznamy úkolů jako o život? Mám pravdu? Tipuju, že jsi zkusila všechno: Zápisníky s barvami, záložkami a post-it lístečky. Speciálně navržený bullet journal. Diáře s nálepkami a barevnými propiskami. Online kalendáře a aplikace, které ti posílají připomínky. Seznamy úkolů, které by si zasloužily místo v muzeu nedokončených plánů.
A přesto… posloucháš teď a cítíš se trochu jako neúspěšná. Ale nejsi neúspěšná. Nejsi chaotická. Nechybí ti struktura. Máš jen mozek, který nenaviguje čas stejným způsobem jako většina lidí.
Čas je totiž elastický, když máš mozek s ADHD. Může plynout nekonečně pomalu, když se nudíš. Jen si vzpomeň na chvíle, kdy jsi stála ve frontě nebo čekala v čekárně u doktora. Může se zdát, že tam sedíš celé hodiny – i když to byly jen čtyři minuty. Nevíš, co dělat s rukama, musíš sedět v klidu, a nevíš, kdy tě pustí dál. Jsi úplně odkázaná na někoho jiného, kdo řídí tvůj čas. Ale čas může utíkat šíleně rychle, když se bavíš – když děláš něco, co ti dává okamžitou odměnu. Třeba počítačovou hru nebo úkol, který tě baví.
Mozek s ADHD nedokáže vnímat, KOLIK času už uplynulo – pokud ses to výslovně nenaučila. Někdy máš velké plány – třeba vymalovat pokoj nebo protřídit skříně s oblečením, které je malé nebo obnošené. Ale když víkend skončí, zjistíš, že jsi ani nezačala – a ani nevíš, kam se ten čas poděl. Protože nebyl žádný deadline. Nebyla to akutní věc. Nebyla to věc TEĎ.
Tak si to řekněme jednou provždy.
Ano, je normální mít problém přijít včas. Ano, je normální, že čas uteče, když tě něco baví, a zapomeneš, že jsi měla dělat něco jiného.
Ano, je normální, že to přeháníš a přijdeš moc brzy.
Ano, je normální, že tě paralyzuje množství úkolů, takže nedokážeš udělat vůbec nic.
Ano, je normální dělat něco úplně nedůležitého – jen proto, že je to zábavné právě teď – místo učení na zkoušku nebo přípravy nudné pracovní zprávy.
Tohle všechno je totiž těžké pro mozek, který je nastavený na TEĎ nebo NE TEĎ. Ale to neznamená, že bys měla jen pokrčit rameny a říct: „No jo, tak na to kašlu.Já to nebudu ani zkoušet“ A ještě důležitější – to neznamená, že by ses měla stydět, být nespokojená nebo se bičovat, když to nezvládneš.
Tomu se často říká timeblindness – časová slepota. Mozek má potíže vnímat, měřit a navigovat čas – zvlášť když není konkrétní nebo emočně nabitý. Ale to neznamená, že to nemůžeš zvládnout. Znamená to jen, že si musíš najít vlastní způsoby. Znamená to, že potřebuješ správné nástroje, jak to uchopit. Aspoň na kus cesty. K tomu se ještě vrátíme.
Ale nejdřív chci zmínit jednu zvláštní věc, která se týká času, plánování a mozku s ADHD. A počkej – teď přijde to divné. Právě jsem řekla, že mozek s ADHD se nezajímá o budoucnost. Ale zároveň dokážu strávit hodiny plánováním hypotetických budoucností, které nikdy nenastanou. Jak to spolu souvisí? Odpověď je zase dopamin. Plánování vzrušujících věcí dává dopamin TEĎ. Nejde mi o budoucnost samotnou – jde mi o ten dopaminový kick z fantazírování o ní. Tomu se říká fixace na budoucnost. A musím přiznat, že se mě to týká víc než dost. Taková fixace na budoucnost je těžko pochopitelná, pokud jsi ji sama nezažila.
Je to stav, kdy mozek skočí do budoucnosti – a zůstane tam. Mentálně, emočně, a často i fyzicky. Plánuješ, analyzuješ, představuješ si, a žiješ v tom, co se má stát – zatímco přítomnost ti uniká mezi prsty. Může to být třeba tak, že plánuješ dovolenou na nějaké vzrušující místo. Prohlížíš si průvodce, sestavuješ trasu, hledáš ubytování, všechno připravuješ. Ale vůbec si nevšimneš, že tvůj partner se právě vrátil z práce – unavený a smutný. A nenapadne tě ho utěšit.
A když konečně odjedete na dovolenou, nedokážeš si ji užít – protože v hlavě už se připravuješ na těžkou pracovní schůzku, která tě čeká po návratu. Zapomínáš žít v přítomnosti. Jsi tak zaměstnaná plánováním budoucnosti, že ti uniká to, co se děje právě teď. Je fajn těšit se na něco, co přijde. A ne vždy to jsou produktivní nebo reálné věci, na které se připravuješ. Může to být úplně nesmyslné. Tedy objektivně.
Já osobně miluju prohlížet si inzeráty na domy. Plánuju, které místnosti by sloužily k čemu, jak by se oplotila zahrada, jak by se tam líbilo našim psům. Představuju si, kam bychom chodili na procházky, jaký výhled bychom měli, kde by mohl mít partner dílnu, jak bychom tam pěstovali ovoce nebo zeleninu – ano, během pár minut si tam dokážu představit celý náš život. Pak zavřu inzerát a jdu na další. Tímhle dokážu strávit hodinu nebo dvě – aniž bych si všimla, co se děje kolem mě tady a teď. Je to určitý druh hyperfokusu.
A jen tak mimochodem – jde čistě o to plánování. Ne o realizaci. Nikdy jsem nezačala pěstovat ovoce na naší zahradě, i když na to máme prostor. Můj mozek pořád hledá něco nového, vzrušujícího, jiného. Zatímco můj život je tady.
Zažila jsi něco podobného? Nebo kroutíš hlavou, jak hloupě to zní? Naštěstí jsme každý jiný. Já se zase můžu pochlubit tím, že jsem nikdy nezapomněla na žádnou schůzku. Tedy aspoň ne na žádnou, o které bych věděla.
DOPAMILLA: Z toho ses vykroutila docela elegantně, musím říct.
A než si někdo začne něco myslet – tohle nemá NIC společného s empatií. Mám svého partnera ráda. Ale můj mozek odjel na dovolenou do země budoucnosti – a zapomněl mi to oznámit. Je to určitý druh copingové strategie. Způsob, jak najít kontrolu, smysl, nebo únik. I když je těžké to vysvětlit člověku, který sedí ve stejné místnosti. Nebo vám. A jo – s chytrým telefonem se to zhoršilo. A se sociálními sítěmi ještě víc. Určitě jsem kvůli tomu víc neklidná. A o tom chci mluvit i v některé z budoucích epizod.
Předpokládám, že v tom nejsem sama. Nebo ano? Časová slepota může mít mnoho podob. Nejde jen o to, že děláš věci, které hoří, a zapomínáš na ty, které jsou v budoucnosti. Podívejme se na pár dalších příkladů:
Už se ti někdy stalo, že jsi byla tak zabraná do něčeho – něco jsi musela prozkoumat, zkontrolovat nebo zjistit – že jsi zapomněla jíst? Časová slepota.
Už tě někdy překvapilo, že už je čas jít spát? Celý den utekl, aniž by sis toho všimla – nebo udělala to, co jsi měla? Časová slepota.
Už jsi někdy pracovala na něčem a vůbec netušila, jak dlouho to trvá? Nebo jsi úplně minula odhad, jak dlouho ti něco zabere? Časová slepota.
Už jsi někdy měla pocit, že máš dost času na schůzku – a stejně jsi přišla pozdě? Nebo jsi byla připravená odejít z domu – ale stejně jsi vyrazila pozdě? Časová slepota.
Náš mozek nedokáže pracovat s časem, pokud ho to výslovně nenaučíme.
Takže – teď jsme si potvrdili, že tohle není o tom, že jsi neschopná, a že by ses měla „sebrat“. Je to o tom, že tvůj mozek je naprogramovaný jinak. Pokud s tím žiješ celý život – a zvlášť pokud ti to způsobilo problémy: Musela jsi zůstat po škole, žít s posměšky nebo poznámky od kolegů, výčitky od šéfa, nebo dokonce výhrůžky typu „jestli to přijdeš pozdě ještě jednou, tak si najdi jinou práci“…
Pokud ses celý život styděla za to, že chodíš pozdě, že zapomínáš, že nezvládáš to, co ostatní zvládají bez problémů – tak je to jako říct někomu, kdo je ve stresu: „Tak se prostě nestresuj.“ To nejde jen tak vypnout. Stud není jen myšlenka. Sedí to v těle. V paměti. V pohledech, které jsi dostala.
Pokud jsi neslyšela epizodu 2 o RSD – poslechni si ji. Pomůže ti pochopit, proč jsou takové zpětné vazby tak bolestivé.
Takže ne – neříkám, že se máš přestat stydět. Říkám, že se můžeš začít dívat na stud jako na signál. Ne jako na důkaz, že nejsi dost dobrá. Ale jako na důkaz, že jsi se snažila. Že ti na tom záleželo. Že ses pokusila vejít do rozvrhu, které nebyl navržený pro tebe.
A možná je to taky signál, že potřebuješ nástroje. Ne proto, abys byla dokonalá. Ale aby to začalo fungovat. Pro tebe. Jo, ale to se snadno řekne, že? Co máš teda dělat? Jak jsem říkala v minulé epizodě – všechno, co musím udělat, než vyrazím z domu, si rozděluju na malé kousky: Sprcha, osušit se, najít oblečení, obléct se, najíst se – a ke každému kroku si určím, kolik času zabere. A tím myslím, že si ten čas opravdu ZMĚŘÍM – klidně s hodinkami.
Je snadné si myslet, že sprcha trvá tři minuty – ale hodinky ti ukážou, že to pod deset nedáš. Obléct se může trvat minutu – ale ne, když musíš nejdřív hledat čisté oblečení nebo oblíbený svetr. Takže – to si oblečení připravím předem. Položím si otázku už den předem: „Co si vezmu na sebe?“ A připravím si to. Neříkám, že je vždycky snadné se k tomu dokopat – ale funguje to.
Už jsem dostkrát běhala po domě – a hledala oblečení, nebo brýle. Teď už vím: Chci se vyhnout stresu? Musím si to připravit den předem. Doporučuju mít doma jedno konkrétní místo – třeba v koupelně – kam dáváš oblečení, které sis připravila. Aby ses nemusela – jako já – lítat po bytě jako postřelená slepice. Vím, že jsem si to oblečení včera našla – ale vůbec si nepamatuju, kam jsem to položila.
DOPAMILLA: Jo, to jsem viděla. Není to hezký pohled, teda.
A hlavně – nezapomeň připočítat čas na hledání klíčů, mobilu, zamčení bytu, cestu k autu nebo na autobus. To není nula minut v tvém časovém plánu – to může sežrat deset minut, a najednou jdeš pozdě, i když jsi všechno dodržela. Jen jsi zapomněla započítat všechno.
Takže – jestli si pamatuješ, co jsem říkala minule – všechny tyhle malé časové kousky si skládám jako skládačku. Nebo spíš jako komiksový příběh. Nejdřív se stane tohle, pak tamto, a tak dál. První okénko deset minut, další tři, další pět – a tak dál. Nakonec mi vyjde čas, kdy musím začít, abych to stihla. A přidám čtvrthodinu navíc – protože vždycky se něco stane. A – je přece lepší být na místě moc brzy než moc pozdě, ne?
DOPAMILLA: Jo, kompenzuješ tak moc, až to přeženeš, jasně.
Ale jo – když jsi taková ta „hodná holka“, může to sklouznout do překompenzace. Když musíš být vždycky přepřipravená, přeorganizovaná, nebo překontrolovaná, abys něco nezkazila – může to být nový zdroj stresu. Neodstraníš nutně problém – i když je to určitá forma zvládání – ale upřímně: může to být únavné. Není vždycky jasné, jestli jsem našla řešení – nebo jen nový způsob, jak se držet nad vodou. Nebo jestli se stejně topím – jen jinak. Takže všeho s mírou.
Koučka by možná řekla: „Našla jsi strategii – teď najdeme rovnováhu.“ Protože nejde o to naplánovat všechno dokonale. Jde o to věřit, že to zvládneš upravit za pochodu. A že se nemusíš bičovat, abys to zvládla. Nemá to být svěrací kazajka – má to být nástroj.
Zamysli se, co funguje pro tebe. Může to být hudba nebo speciální světlo, které ti pomáhá přepnout z jednoho režimu do druhého. Třeba písnička, kterou si pustíš pokaždé, když vstáváš – jako signál, že teď přecházíš ze „spaní“ do fáze „vstávání“. Může to být pomůcka jako lístečky nebo seznamy, kde škrtáš úkoly jeden po druhém. Nebo barevné kódy. Nebo dokonce vůně.
DOPAMILLA: No, pokud se nejedná o vůni spálených volských vok, co jsi si dělala k snídani, teda.
Ano, děkuji ti Dopamila za tvůj neúmornej optimismus. Ale vážně. Můžeš se naučit vkládat malé odměny mezi jednotlivé kroky – a oslavit každý z nich. Používat vizuální pomůcky, které ti dají dopamin: barevné značky, checklisty, nebo něco, co tě baví.
Vytvářet rituály, které ti dají pocit „teď se něco děje“ – ne jen „tohle musíš udělat“.
Myslím, že tohle už stačí pro dnešek, co říkáš? Možná jsi úplně nepochopila všechno o dopaminu v mozku – já se to taky pořád snažím pochopit – ale hlavní myšlenka, kterou si máš odnést, je tahle: Pokud máš problém přijít včas na schůzky nebo dělat věci včas, je to proto, že ti mozek hází klacky pod nohy. Není to důvod ke studu. Není to důvod se na sebe zlobit. Není to důvod si myslet, že jsi nemožná. A věz, že existují způsoby, jak se v tom zlepšit. Možná nikdy nebudeš ta „nejlepší“ – ale hele, proč je to vlastně důležité? Nezapomeň být sama sebou. A hlavně – nezapomeň žít v přítomnosti!
Tady jsou tři tipy, které můžeš vyzkoušet už zítra, třeba některý bude pro tebe fungovat:
Tip 1: Staň se časovým detektivem. Měř si čas u všeho, co děláš – celý týden. Sprcha? Deset minut, ne tři. Hledání klíčů? Pět minut. Zapiš si to. Tvůj mozek neumí cítit čas – ale může se naučit fakta.
Tip 2: Nastav si tělesné alarmy. Nejen zvuk na mobilu. Zapni speciální světlo 30 minut před odchodem. Pusť si pokaždé stejnou písničku, když zbývá 10 minut. Nauč tělo: „Když tahle písnička hraje – běžíme.“
Tip 3: Mikroodměny S LIMITEM. Rozděl nudné úkoly na 5minutové kousky. Po každém kousku – dej si časově omezenou odměnu. Nastav si timer na 3 minuty YouTube. Když zazvoní – zpátky k dalšímu 5minutovému bloku. Pět dřepů nebo běh na místě často funguje líp – tělo dostane kopanec, ale nezasekneš se. Šálek kávy? Perfektní – zabere čas, ale má přirozený konec.
A jo – vím, že „jen 3 minuty YouTube“ může skončit jako 3 hodiny o vikinzích nebo výrobě tužek. Odměna musí být jako espresso – krátká, intenzivní, hotovo. Ne jako Netflix – nekonečný a pohlcující. Takže pokud máš sklony padat do králičí nory – vyber si něco jiného. A nezapomeň – nemusíš být dokonalá. Stačí najít to, co funguje PRO TEBE.
A úplně na závěr chci říct jednu věc. Už jsi někdy slyšela dítě vyprávět příběh? Zřídka začnou u A, pak jdou na B, pak na C. Skáčou v příběhu – podle toho, co je zrovna vtipné nebo vzrušující. Tak nějak mozek s ADHD vnímá čas. Skákavě radostně. Ne lineárně.
Můžeš se naučit ho zkrotit – ale nikdy se ho nesnaž ovládnout. Skončila bys jako otrok času. Najdi rovnováhu, která funguje pro tebe – bez nové svěrací kazajky. Rytmus, který dává svobodu. Ne tlak. OK?
Příště se podíváme víc do hloubky na symptomy ADHD. Protože je pořád těžké pro mnoho z nás pochopit, proč jsme takoví, jací jsme – a spousta lidí se dál trestá za to, že to nezvládá a spousta lidí nevidí souvislosti. Já věřím, že když pochopíš, co je za tím, dostaneš úplně jinou šanci řídit svůj život líp. Je čas nasednout do sedla!